MiA 2015 4 dny, 4 lidé, 444 km, 11.350 vm


Komentář

Ráno jsme se dle očekávání rozděli na dvě skupinky a my vyrazili na nejvýživnější etapu celého pobytu.
Cestou dolů do Cencenighe jsem málem umrznul, ale dvacetikilometrové stoupání na Passo Valles mě naštěstí vrátilo ztracenou tělesnou teplotu. Hezký a příjemný kopec. Následovalo sedmikilometrové „přehoupnutí se“ na Passo Rolle se spektakulárními skalními útvary, asi nejbizarnějšími v celých Dolomitech. Následoval téměř nekonečný, skoro 25kilometrový, sjezd, u něhož jsem si tak šikovně přišlápnul při výjezdu ze zatáčky, že jsem si škrtnul pedálem o zem. Naštěstí jsem to ustál.
Další stoupání, na Passo Cereda, bylo docela otravné a hlavně prudší, než jsem čekal. Ale vrcholek byl takový hezký, komorní, domácký a dojem napravil. Pak jsme se pohupovali pár kilometrů zvlněnou krajinou až na brdek nazvaný Forcella Aurine. Tím byly pro dnešek kopce vyčerpány, nebudeme-li počítat 300 výškových metrů z Agorda do Masare. Aby nám to lépe uteklo, dali jsme si stoupající tunel a jeho okolí jako časovku s AVS 35,3 km/h.
Celkově bych považoval začátek za povedený, byl jsem naprosto spokojen, ba přímo nadšen.   --Martin


Tak vzhůru! Obrazně i opravdu.
Po 20 km stoupání konečně Passo Valles.
Směr Passo Rolle, tam pokračujeme.
A ještě jednou Martin.
Teď Ivan u cedule.
A ještě jednou.

A znovu výhled na Passo Rolle.
Teď Ivan s výhledem.
A už jsme tam. Passo Rolle.
I Ivan je na Passo Rolle.
Dvakrát.
Martin taky.

Jedny z nedramatičtějších skal v Dolomitech.
V podstatě přímo dolů…
Že jo!
Úplně rovně.
Tak už pojedem, ne?
Uf, kopec krátký, ale prudký.

Hezký kopečky!
Jo, jo, prudké pro každého stejně.
Kopečky stále stejně hezké.
Stále…
Mírný hupík a jsme v dalším sedle.
Jo, jo.

Samozřejmě oba.
Konec focení, jedeme domů.
MiA
MiA
MiA
MiA