MiA 2015 4 dny, 4 lidé, 444 km, 11.350 vm

1. Domů
2. MiA 2015
3. 2. etapa

Komentář

Ráno jsme se, zcela dle plánu, popovezli autem o pěkných pár výškových metrů nahoru do Selva di Cadore, utvořili jsme dvě skupiny stejně jako včera a vyrazili si po svých. My s Ivanem rovnou vzhůru na Forcellu Staulanzu. Cestou mi blbnul (i.e. neukazoval) wattmetr, takže jsme mohli jet poměrně svižně. Následoval krásný dlouhý sjezd malebným, bohem zapomenutým, údolím. Po pár krátkém, ale trošku prudším stoupání jsme přejeli další průsmyk, Passo Cibiana, a po krátkém sjezdu jsme najeli na hlavní silnici z Cortiny, kde nás čekalo zhruba 25 km po rovině. Sice jediných za tento den, ale i tak to bylo aspoň proti větru o příjemné teplotě 30+ °C.
Od krásného Lago di Auronzo začalo sice mírné, ale opravdu dlouhé stoupání na Passo Tre Croci. Celkem má kopec pěkných 33 km, z toho úvodních 23 je opravdu mírných, zbylých deset je zato skutečný kopec. Ivanem naměřených 40+ °C v lesním polostínu sice snad nebylo úplně reálných, ale horko bylo opravdu málo snesitelné.
Klesání do Cortiny začíná dlouhou strmou rovinkou, kde jsme i s turistickým úchopem letěli dlouho pětasedmdesátkou, takže cesta ubíhala rychle. Před Cortinou klasicky zhoustnul provoz a do města jsme vjížděli tempem raněného šneka a už jsme se těšili, jak při stoupání na Giau budeme moci zrychlit. Poslední kopec, Passo Giau, už máme najeté, takže nás nepřekvapilo ani nezaskočilo. Dokonce se nám vyhnula i kolem-kroužící srážková oblačnost, takže jsme jen sem-tam potkávali mokré úseky silnice. Po pohodových 15 km do prudkého kopce jsme dorazil nahoru, těsně za druhou (nebo spíš první?) skupinkou. Stahovali jsme mocně, ale byli rychlejší. Čest vítězům.
Cestou dolů k autu nebyl prostor na hrdinství, kopec je prudký a technický, po celodenním výletu pozornost taky trochu upadá a štěrk v zatáčkách číhá celkem pravidelně. Aspoň takhle jsem ke sjezdu přistupoval já a svůj pohled na věc jsem se snažil předestřít i ostatním. Ivan ukázal velké srdce a do každé zatáčky vletěl co to jde s tím, že na místě uvidí, co se s tím dá udělat. Naštěstí mu to vycházelo. Až k autu.
Ano, Ivan a Petr se rozhodli dojet po ose až domů, aby zjednodušili nakládání věcí do vozu. Proč ne. My s Evou jsme dojeli v pohodě autem, Petr v klídku na tříkolce a Ivan v pohodě na kole. Dokonce natolik v pohodě, že s sebou cestou nabral několik boulí, odřenin, rozbitých loktů a kolen. Štěrk v zatáčkách se přece jenom přihlásil o slovo…   --Martin

Fotogalerie